Sám sobě andělem i soudcem

Když jsem psala o tom, že se máme ve svém životě zastavit a najít tu chvilku, ve které se znovu najdeme, aniž bychom jezdili až na druhý konec světa, došlo mi, že to tak trochu souvisí ještě s jednou věcí...


Často hledáme odpovědi někde venku. Dělám to taky. Moje perfekcionistická duše má neustále dojem, že neví dost. Je to dobře - na jednu stranu - protože mne to nutí učit se stále dál, nezůstat spokojená s tím, co už umím a znám, ale hledat ty nové způsoby, jak to umět líp. Nicméně ta hranice mezi honbou po informacích a vědění a přirozeném zlepšování se je neuvěřitelně tenká. A jak je známo, každá mince má DVĚ STRANY. I tahle! Naše touha učit se má i tu temnou stránku - nedíváme se do sebe na to, co už umíme.

Častokrát jsem se přistihla, jak zaníceně dokážu sama sebe stáhnout na dno nedostačivosti. Dokonale se zbičovat vším, co neumím, nemám a nevím jak toho dosáhnout. Najednou jsou moje talenty něčím, co umí každý, a během chvilky bych dokázala vyjmenovat stovky lidí, kteří by to zvládli líp. Pak už jsem jen krůček od myšlenky, že NEUMÍM VŮBEC NIC... a tím se potopím totálně. Cítím se pak neuvěřitelně nemožně, zbytečně a nahraditelně. Pffffff (totálně zdrcená)

V takových chvílích se postupně učím dělat opak. Ne vždy to funguje dle očekávání a ne vždy je mi hned do smíchu, ale je to skutečně jediná cesta. Do sedla se dostávám tím, že si řeknu, co krásně vysvětlil v jednom videu Andy Winson: "Jediná osoba, se kterou se máte skutečně poměřovat, jste vy sami!"

Seberu poslední kapku energie a podívám se, jaká jsem byla před měsícem, rokem nebo možná i více lety, a porovnám ten pokrok. A tohle většinou funguje! Záleží totiž jen na tom, jak vnímám své pokroky - to JAK je opět MOJE VOLBA. Protože jak se říká: "Kdo chce psa bít, vždy najde si hůl."

Takže i tím, co vám může pomoci, se můžete dokonale zpráskat a dostat se ještě níž...
Já tedy většinou zjistím, že v té dané věci jsem se vždy (byť jen trochu) zlepšila. Tudíž v moment, kdy se začnu dívat na sebe a své pokroky a hodnotím je s mým starším já a jeho pokroky, je těžké dál věřit tomu, jak hrozně jsem VE VŠEM nemožná. Není to totiž pravda.
A pokud je pravda někde jinde, proč být na dně?

Sláva pragmatismu!


text 405 slov - 32:29 minut