Zápisky vodnářky

14 října 2015

Skutečné cesty podnikáme v naší duši

Z vyprávění a postřehů lidí, kteří hodně cestují do různých exotických zemí, a k tomu stejnému (samozřejmě s tím nejlepším úmyslem) nabádají druhé, protože při tom vždy zažijí velké okamžiky sebepoznání a osobního růstu, jsem snadno spadla do dojmu, že abych se významně osobnostně posunula, budu muset postoupit též nějakou dalekou cestu.


Uuuf. Mám-li být upřímná, kromě nedostatku financí se nakonec před tuto "výmluvu" dostala "pravda" - do tramtárie mě teď cestovat NELÁKÁ.

Ano, věřím, že je krásné zažít něco, co nezažijete nikde jinde, protože tak to je, každé místo má to své unikátní kouzlo a může vám nabídnout něco, co jinde nedostanete. Nicméně v moment, kdy jsem si uvědomila, že nemusím následovat dlouhé cesty, abych objevila sebe sama, mne zaplavilo určité uvolnění. Paradoxní je, že mi to přišlo při čtení článku, který vznikl právě po takové cestě...

Došlo mi, že velké věci se opravdu mohou dít i doma, pokud jim dáme prostor. Problém nás lidí spočívá ovšem v tom, čemu někteří říkají "automat". Už jsme tak zvyklí dělat vše automaticky, bez plného vědomí a soustředěné pozornosti, máme tak silně vyvinuté obranné mechanismy na všemožné ruchy, že už neslyšíme ani svůj vnitřní hlas.
Jsme tak semletí a zakořenění v každodenní rutině, že musíme vycestovat na druhý konec světa, abychom viděli sami sebe jinak a přestali se točit v kruhu!

Opravdu??? Jakmile je něco takhle "bláznivě" podmíněno, začínám pochybovat. Nějak mi nedá spát, když mám dojem, že je něco pro vyvolené. Necítím se jako někdo, kdo by neměl dostat všechno, po čem touží. Jooo, občas na tenhle špek skočím a chvíli trvá, než si uvědomím, kdo je tvůrce mého života, ale o to víc pak vnímám důmyslnost Matrixu a musím říct, že je to mazec...

Ale vraťme se k tomu, jak i v běžném životě zažít posuny. Pro mne je to dát si prostor a vnímat to, co se děje. Je to určitá forma vědomého zastavení. Nemusíte při tom ale meditovat nebo provádět nic šíleného. Musí vám to dávat smysl a musíte být skutečně přítomní tělem, duší i duchem...

Asi si říkáte NIC NOVÉHO POD SLUNCEM. Však to nic nového pod sluncem není, ale kdybych se teď kohokoliv z vás zeptala, kdy naposledy jste prožili třeba jen víkend bez počítače, v přírodě, nad knihou, setkáním s lidmi a byli vědomě naplno přítomni, vím, že bych i já musela hodně přemýšlet, kdy naposledy se to stalo!

Takže buď můžete dál bloudit v každodni, nebo si myslet, že pro velkou změnu musíte vycestovat na druhou polokouli... anebo jednoduše začnete vědomě vytvářet plnohodnotné okamžiky!


P.S.: A doporučuji si o tom psát, protože častokrát to v tu chvíli nevidíme, ale třeba po měsíci si můžeme ten posun uvědomit. A to člověka maximálně zahřeje...

text 448 slov - 28:10

2 komentáře:

  1. To je odvážné tvrzení a odvážná činnost hledat změnu v každodennosti, klobouk dolů :-) Většina lidí to nachází právě někde v zahraničí a nejlépe někde v hodně exotickém zahraničí, kde ten nápor jinakosti, který člověka vytrhne z té každodennosti, je hodně výrazný. Někdo ale ani v té exotice oči neotevře. A hlavně, ono nakonec stejně nic jiného člověku nezbude, než to nacházet bez cestování, protože to bychom se nedoplatili, kdybychom museli vždycky někam jinam, abychom našli sami sebe :-))))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, jednak cestovat stále nelze, pokud to není opravdu součást životního/pracovního stylu, ale osobně nějak cítím, že k tomu nás všichni ti, kteří už SKUTEČNĚ ví, nabádají... jen my furt děláme kličky a smyčky a výlety na všemožné kontinenty... přitom se máme naučit cestovat v sobě a v každodennosti :-) Výzva maximální!

      Vymazat

Chcete něco říct? Prostor pro Vás... Děkuji.