Zápisky vodnářky

09 září 2014

Zůstat v bodě jedna

jako by snad bylo nutné vydávat se za každou cenu na cestu.

Jako by bylo nutné věci řešit.
Jako by bylo špatné nechat věci být tak jak jsou a jen si je prostě a jednoduše užívat. Jen se tetelit v tom stavu jaký je. Jen ho nechat, aby se rozvinul a prorostl člověkem skrz naskrz a nechtít víc. Nic víc než má. Nesnažit se za každou cenu jít dál.
Kam vlastně? Co znamená jít dál? A proč? Je k tomu důvod? Skutečný důvod, nebo je to jen dojem, že už by to tak mělo být. Že už to je dlouho "nějak", bez ohledu na to, zda je tak člověku dobře nebo ne!

Jsem posedlá akcí. Posedlá dojmem, že vše - chca nechca - je potřeba nějak aktivně posouvat, hýbat tím a směřovat dál. Zkrátka přejít z kroku jedna do kroku dvě. A dokonce neváhat a v mysli se zabývat krokem 3. Ten už má pramálo společného s tím, co se děje teď...

Častokrát chceme s věcmi hýbat v moment, kdy není potřeba. To, že řešíme zda máme, nebo dokonce můžeme, jen ukazuje na to, že se chceme posunout dál jen na základě nějakýho musu. Nějaké potřeby to udělat, protože si prostě myslíme, že by se to už mělo.
Protože jsme si to řekli? Protože máme ten dojem, že ... dosaďte si cokoliv, ale je to nesmysl. Cokoliv tam dosadíte, věřte, že to bude ten důvod vašeho skutečného trápení. Ne tahle situace, která je a pohlcuje vás.

Je na tom něco špatnýho - jen být a nechat věci na sebe působit? Být rád, že fungujou tak jak jsou a nemít potřebu je za každou cenu posunout dál. Co když to vůbec není o nějakém posouvání? Co když je to dokonalé právě tím, že v tom jen jsme a můžeme v tom být dle libosti?

Nedělat věci, které necítíme, že by tak měly být. Když víme, nemusíme bádat. Věci by se samy posunuly dál. Řešíme každou fázi, protože nevíme a v té bláznivé změti dojmů, pocitů, a hlavně myšlenek, máme potřebu s tím "něco" udělat.
Tak s tím jednoduše nedělejte nic. VŮBEC NIC!

Nechte věci "jen být". Všechno nutně nevyžaduje aktivitu! A pokud ano, musí to být vždy jen taková, který posouvá věci dál?
Řešení nic nedělat nevnímáme jako příliš přitažlivé. Proč?

Co když je bod jedna tak akorát. Minimálně nějaký ten den nebo třeba i měsíc.
Co když tenhle bod je to nejvíc a snahou se posunout jen ničíme to, co nám bylo dáno, co můžeme získat, abychom pak po čase pro to ronili slzy.

Nechat věci plout. Nechat věci být v tu pravou chvíli.
Nechtít odpovědi. Všechno nemusí mít odpověď, kterou očekáváme.
Někdy je odpovědí jen to naše bytí - zcela a plně v té které chvíli.
Nic víc.

Pokud to ničemu a nikomu nevadí, proč jít dál?

text: 472 slov, psáno 42 minut

2 komentáře:

  1. Palec nahoru ; ), zdraví básník Marti

    OdpovědětVymazat
  2. Někdy je rozhodně potřeba se nechtít nikam posouvat, to platí. Ale vydržet to nutkání něco udělat, někdy se holt člověk potřebuje opařit ;)

    OdpovědětVymazat

Chcete něco říct? Prostor pro Vás... Děkuji.