Mám doma judistu

Budoucího!
V pátek jsem při čekání na prvorozeného trochu nakoukla na stolek s nabídkou kurzů. Hned na vrchu se skvěl nábor do juda. Hmmm, proč by ne. Nějaký ten bojový sport jsem pro něj tak jako tak chtěla, rozhodnutí ale zatím nepadlo.
Navíc jsem si v přehledu nabízených kroužků nevšimla žádné bojové aktivity a tak jsem to nechala být. Stejně na to nejsou prachy, takže žádnej stres.

Tomuhle ale odolat nešlo. Zkusíme to. A tak jsem se hned cestou ze školy vyptala, zda by se chtěl podívat a zkusit zápasení a taaaak ;-) Prd vím, co přesně judo je, ale prostě přijdem na ukázkovou lekci a prvorozený se rozhodne.
Je to zcela v jeho režii.

Ráno ve škole řešíme notýsek. Prý tam něco chybí. Prvorozený mi klade na srdce ať počkám, než si odnese batoh a předá ho paní učitelce ke kontrole, a že teprve pak se patřičně rozloučíme. OK, počkám si {mrknutí} Díky tomu si vyslechnu rozhovor jeho spolužačky: "A odpoledne jdeme na to judo, jo..." loučí se sní maminka...

Ajooooooooo, J-U-D-O!
To přece chceme taky vyzkoušet! To už je dneska? Tý jo, to to uteklo {mrknutí}
Víkend plný akce a ženské energie mne zcela vytrhl z nějakých plánů tak vzdálených jako je hned následující pondělí. 48 hodin na udržení jedné malé nezapsané myšlenky je prostě příliš! Co s tím? Kam se zapsat, co udělat, komu to říct, kdo ho odvede?
Aha, takže když nejsme nikde zapsaní, nemáme přihlášku, prvorozený vlastně na kurzu neexistuje a tak ho nikdo nikam neodvede. Dobrá, přijdu a vošéfuju to sama. Stejně se tam máme jako rodičové přijít kouknout.

Přestože jsem si plánovala trochu jiné odpoledne, musíme tam jít. Cítím se unaveně, trochu si cestou domů hubuju, že to zas všechno bude jinak, a že akorát nebudu stíhat. Pak si ale dopoledne čtu ty posty z víkendové akce a taju. Všechny jsme tak nějak mimo a máme si radši dát pauzu na vstřebání. No OK, nebudu se tedy trápit, dám se do plážovýho režimu, co stihnu to stihnu a odpoledne dáme judo. Jak jinak.

Kladu si na srdce přijít včas. A přicházím akorát, abychom se přesunuli do tělocvičny. Trenéři jsou sympaťáci a jeden z nich je mistr Evropy. Týýýý jojo, zírám.
Hodina probíhá plynule. Prvorozený mne překvapuje. Pozitivně samozřejmě. Rozcvička. První japonský výrazy, pozdrav, ukázka základních chvatů a pak trochu akce pro budoucí aktéry. Kotouly koulí levou zadní. U těch dozadu ale pochybuji - zcela zbytečně. Jako jeden z mála je zvládá úplně s přehledem, tak nějak s prstem v nose. Cítím se hrdě! Vážně.
Vidím jak se mu tam líbí a mne taky. Kdyby to šlo, chodila bych s ním. Bohužel, tuhle šanci jsem krapet - o pár let - propásla {smích}

Ptám se a vím, že ani nemusím. Takže chodíš na JUDO? Jooooo. Pořeším přihlášku, kterou doma zmáknu i on-line. Cena je trochu nad limit, ale nějak to dáme. Jako by mi četl myšlenky, cestou ke dveřím se mne ptá: "A máme na to penízky? Kolik to stojí?" "Tak akorát!" odpovídám "Penízky neřeš, od pondělka chodíš na judo, jo?"
Je jednoduše dětsky šťastný. Neřeší. Dokonce chvíli zkouší, že by chodil i v pátek, který si tolik vydupával, aby směl chodit po obědě. Zklidňuji ho ať nespěchá, že přidat se dá vždycky. Nejdřív pondělí, a co se naučí můžeme spolu cvičit i doma.
Joooooo...

Cestou domů nadšeně povídáme, co jsme v uplynulé hodině zažili. Nevím kdo z nás dvou je nadšen víc. Tak nějak oba stejně, ale každý trochu jinak.
V hlavě trochu hledám z čeho zaplatím, kde na to vzít... "Ale ty kotouly ti šly skvěle! Všiml sis, žes byl jeden z mála, kterému to tak šlo?"
"Noooo a to jsem ještě mohl udělat jen DVA... nebylo tam místo, jak se tam váleli ti kluci!"
Chodíme na JUDO. Líbí se mu to. Víc teď neřeš!

Cestou pro druhorozenou je otázka "kde vzít na judo" vyřešena během pár vteřin a úplně sama. Wow, je mi to totiž naprosto jasný. Jeho rozzářený obličej a touha v očích mne nutí splnit mu jeho přání. Jeho obavu "A kolik to stojí?" jsem rozbila hned při odchodu, kdy jsem ještě vůbec nevěděla nic o tom, KDE na to vezmu, když jsem se slyšela jak odpovídám: "To neřeš..."
Chci aby tam chodil a přestože mám na účtě poslední pětistovku, bude tam chodit! Protože na to mám. Jasně, že jo! Mám ty peníze, co si z každýho příjmu odkládám na SVÝ kurzy. Je tam akorát na JUDO.
Obětuju je.
S láskou.
A vůbec to jako oběť necítím. Neukrádám si vůbec NIC.
Přeju si jediný - aby on dělal to, co se mu teď líbí. Tak jsem to přece vždycky chtěla. To je ten pocit, po kterým každý toužíme. Ke kterýmu směřujeme. Chceme dělat to, kde cítíme nadšení, kde nás to baví a zajímá.
A teď ho zaujalo JUDO...
Supr.

Fíha. Něco se ve mne změnilo...

text: 809 slov, psáno 45 minut