Rosteme, když padáme na dno

Není to tak dávno, co jsem si trochu postěžovala, že jsem zaplněná spoustou informací, ale nějak mám pocit, že se to ne a ne projevit. Že "jen vím". Jenže vědět, to je jeden krok. Vědět, ale nedělat, je to samé jako nevědět.

Trochu jsem se na sebe možná i zlobila (obzvl. když mi to bylo předhozeno), že spoustu věcí tak dobře vím, ale k čemu mi jsou, když to nežiju. Jenže to vědění je prostě první krok a pak musíme začít pracovat na těch dalších. Někdy ale příležitost makat na tom přijde mnohem později.

Pak se takové to "jojo, já vím..." může změnit. Když se někde za tou myšlenkou posměšně ozve: "Tak proč to tak neděláš?" a vy v tu chvíli nevíte PROČ to tak neděláte, proč to furt děláte po staru - tj. blbě!, tak to je ta chvíle, kdy sami sobě můžete vytřít zrak a prostě to udělat jinak. Nepřemýšlet jak - vždyť už víte jak, tak teď to jen uděláte a budete sledovat CO SE DĚJE...

V posledních dnech jsem k něčemu takovému dostala několik příležitostí. Říkám vám, spadla mi čelist. Dva dny za sebou úplně fascinující výsledky mé vlastní víry v proces, ve kterém jsem se nacházela. Bez snahy cokoliv ovládat, jen jsem věřila, že to tak má být. A ano, trochu mne to i vyděsilo. Byla jsem opravdu hodně zaskočena. A pak taky neskutečně potěšená, vděčná a tak opravdové DÍKY jsem už dlouho sama sobě neřekla.

Tahle lekce mi chutnala... to se vždycky nestává. Ale už to bolelo hodněkrát, už bylo na čase udělat ten krok dál...

Chci tím jen říct, že často chceme mít věci jinak.
Když se nic neděje, nebo padáme dolů, myslíme, že se to zhoršuje. Co když je to ale naopak? Co když zrovna nejvíc rosteme?
Co když to špatné (jak se cítíme), je ta správná cesta, jak se z toho špatného dostat? Přestat bojovat, přestat chtít něco jiného a jen s vděčností a díkem přijmout ten bolavý proces. Přestat se snažit mít to jinak.
Je to prostě teď takhle a je to tak správně. I takhle můžeme být silní, vděční a nějakým zvláštním, novým způsobem i šťastní.

Vím, možná trochu odvážné, ale ne nemožné.

Číst celý článek

Síla je v tom jediném činu!

Znáte ty stavy, kdy víte, že musíte věci rozpohybovat, ale najednou koukáte na to obrovský kolo a říkáte si: Sakra, tohle je vono? Tohle se jako fakt bude točit?

A vy víte, že je to trochu science fiction, protože jste se ještě chvíli předtím docela slušně přistihli, jak si skvostně sabotujete vlastní život? Regulérně si házíte klacky... né počkat, buďme upřímní, klády! pod nohy a ještě se tváříte, že to dělá váš soused, kterýho vůbec nemáte?

Přistihla jsem se v jednom programu, který mne trochu překvapil, ale vlastně ne tak úplně. Spíš mne překvapilo to, jak jsme se bratrsky sžili. Jak si pěkně notujeme. A já vlastně ani nevím, jestli mi to opravdu vadí, nebo jestli mi vadí ještě něco, co se skrývá za tím. To, co se ještě teprve bude muset rozkrýt. To, co si budu muset přiznat a říct si, že jsem podělánek a bůhvícoještě na sebe zjistím.

A taky to budu muset přestat házet na děti. Ale když si vzpomenu na míru svý akčnosti bez dětí, upřímně - jela jsem někdy hlava nehlava. Někdy prostě nedává smysl nad věcma moc přemýšlet. A když jsem se nejvíc korigovala hlavou, dělala jsem často ty nejfatálnější chyby. Ne v tu chvíli! V ten okamžik to vypadalo nadmíru rozumně a dokonce i velmi inteligentně. Z pohledu x let zpět to byla ta nejpitomější rozhodnutí, která jsem udělala. Né, teď to vážně není o tom "být matkou", to byl vlastně jen důsledek všech těch rozhodnutí předtím. To je jen vrchol pyramidy mých blbostí pod rouškou hesla "jdu dál".

Vždyť jak chcete jít dál s koulí na noze? Jak dlouho se budu tvářit, že se to nějak vystříbří. Ne, nevystříbří se vůbec nic. To já musím udělat rozhodnutí. To já musím začít od tady a teď a posunout se dál. Beze mne se to těžko stane. A jsem si toho vědoma, ale... je tam to ALE. A pokud v tom svým vlaku nebudu, tak se zas jen dostanu do dalšího zmateného bodu, ze kterého bude ještě míň úniku než je teď.

Stále stejný chyby lze opakovat klidně do nekonečna. Dokud si tím, že neděláte ten nejdůležitější krok - krok vpřed - nezačnete ničit život. Ale těžko ničit život, do kterýho jste se stále neumístili...

Postávám stále někde na kraji. Říkám si, jo, teď už jsem uprostřed, ale pravda je taková, že furt zbaběle přešlapuju někde v rohu. Myslím si, že se dívám do očí svým obavám, svým výmluvám a svým snům. Kecy. Sleduju upřeně špičky svých bot jen abych se náhodou nestřetla pohledem s něčím, co by udělalo v mým životě rozdíl, na který bych musela reagovat...

Zvykla jsem si na svůj život tak jak je. Křičím, že chci změnu, ale vlastně mi to takhle stačí, i když mne to ubíjí. Bojím se, že když začnu naplňovat věci, o kterých sním, že zase nebudou tak báječný, jak si myslím. Bojím se dopředu, že to bude sousto, který mne udusí. Bojím se předčasně o jistotu kroků, které jsem ještě nezačala...

Ty víš, co máš dělat.
Omluvy nestačí...
Jak zjistit, že jsi dost silná to zvládnout?
Prostě začít!
Začít...

* text 520 slov - čas 32:36
Číst celý článek

Tiše pláču

Myslíte si, že se dá na to, že někdo z našeho života neodvratně odejde, připravit? Nevím. Můj život byl zatím o ztrátách menšího kalibru...


Co si budeme povídat, život je pro něco takového stvořen - setkávání a rozchody. A je toho plný. Náš život je v podstatě poskládán z různých setkání, rozchodů, loučení a odchodů... A některé jsou navždy. Definitivně navždy...

Když na přelomu září a října babička volala mamce, že je nějaká nemocná a že se jí špatně spí, a že nutně potřebuje mamce něco dát, zmocnil se jí nepokoj. Prý kdyby náhodou! Kdyby náhodou co???

Pamatuju si mamky výraz, když mi to ještě celá rozechvělá přišla říct a já měla hned ten stejně divný pocit, o kterém mluvila i ona, a nabádala jsem jí, ať se všemu navzdory rozjede za babičkou jak nejdřív to půjde. I když už si přesně nepamatuju slova, vím, že takhle babička nikdy nemluvila... Znělo to tak definitivně. A přestože "umírá" už od 38 (možná dřív), tohle bylo najednou jiný. Příliš reálný

Olízl mne závan konce. Uf.
Mamka ji svým příjezdem zachránila za pět dvanáct - voda na plicích!
Pak už jen pobyt v jedné nemocnici, a v druhé poté, co odmítla operaci. Šmarja, takový nerozum se zlobit na 84letou bábu, že nechce operaci, když moc dobře ví, jak je na tom její cévní systém! A pak další voda na plicích. Ne, byla to krev!


Poslední společná vzpomínka je návštěva v nemocnici. Ten nezaměnitelný dezinfekční smrad, trochu zatuchlo a zelenobílá neslušivá kombinace. Lino, které snad vyrábí exkluzivně pro špitály! Výtahem do patra, rovně, doprava, zazvonit a nahlásit návštěvu...

Kovová postel v malým pokojíku pro dva. A pohled do tý postele - NEBYLA TO ONA. Nemocnice nemám ráda, dělaj z lidí trosky. A na starých lidech to nelze přehlídnout. V těch oprýskaných postelích doslova mizí před očima. Propadávají se do nich - až úplně zmizí. Nadobro. Tak jako ona: moje babička.

Nikdy by mne nenapadlo, že tohle bude naposledy, co se vidíme. Co se vidíme na živo! Tváří v tvář. Malá, bledá, sotva dýchající osůbka, bez jiskry v oku. Ach ano, teď mi to dochází... A tohle je poslední obraz babičky v mé paměti. Malá žena mizící v nemocniční posteli. Její únava. Moje únava z té návštěvy. Vydýchaný vzduch. Upocená pusa na čelo. Slábnoucí dotek ztuhlých prstů.
A ty oči bez jiskry. Ztracené, smutné oči bez plamene.
Chjo...

Už žádný další záznam nebude.
Ten úplně poslední přišel včerejší noc.
Je mrtvá! Zemřela strejdovi před očima.

Sakra, ona vážně zemřela.
Není to překvapivé, jen...
Už není...

text 422 slov, čas 42:40
Číst celý článek

Pod tíhou splínu

... se nemusím hroutit. A když, tak jen nezbytně krátkou chvíli. Aby mu to nebylo líto a já si zas mohla v klidu snít svůj malý (občasně neuskutečnitelný) sen!

Teď už vím, co za to může. Z části! A tím pádem i vím, že to po čase přejde. Jenže když jste v tom (a přechod daleko!), když vás to zrovna bolí, drtí a svírá, někdy, v některých okamžicích, nepomůže vůbec nic. Nejmíň pak snaha o jakoukoliv "záchranu"...

Občas si prostě musíte říct, že to tak je!
Ale nerezignovat! To ne!
Jen vědět, že teď nejde udělat další krok. Nejde se drtit tím, že věci nejsou jak chceme, jak si přejeme a jak o nich sníme. Že některé sny potřebují o kapku víc času, než jsme byli zvyklí. Že některé návody a rady opravdu fungují jen některým a ty, co by fungovaly nám, jsme prostě jen ještě nenašli. A že někdy to nejlepší, co můžeme udělat, je zhluboka vzdychnout a říct si: "Jsem v prdeli!" Teď a tady!

A je fuk, co bude zítra. A já vím, že bude líp!
A je fuk, co tvrdí ostatní. Vím, že toho napovídají hodně!
A je fuk, že teď neznáte cestu. Věřte, že je jen trochu zasypaná pochybnostmi a nekonečným lánem úkolů, které děláte pro všechny ostatní a pro svoje holé přežití.
No a co!
Sakra, no a co!

Všechny dny nejsou takové!
Všechny dny nejsou plné nápadů a času!
Všechny dny nejsou jasné a zářící!
Všechny ty dny jsou ale VAŠE - jen pokud si dovolíte nechat i ty ne úplně příjemné být samy sebou. Nenuťte bad day, aby byl happy day! Neznásilňujte svůj koloběh života!
Prostě si jen řekněte: "Mám dostatek času pro uskutečnění všech svých snů!"

Ještě žádná afirmace mne dokázala tolik utěšit. Obzvláště v těchto posledních letech zoufání a doufání po mých snech. Když něco ochutnáte a víte, že je to možné, hodně vás drtí, když se vám to nedaří uskutečnit. Neznám nic horšího než když nemůžete dosáhnout na své sny, které máte na dosah ruky! Je snad něco ještě mučivějšího? Ne, nemusíte mne přesvědčovat, věřím, že může být...

A přesně v tyhle momenty, kdy jsem jak mezi mlýnskými kameny a už tak trochu (stydím se to říct!) podléhám, se nadechnu, zvednu oči a ty spočinou na nástěnce u pracovního stolu, na žluté kartičce s ručně psanou (a vcelku čerstvě vymyšlenou) větou:

MÁM DOSTATEK ČASU PRO USKUTEČNĚNÍ
VŠECH SVÝCH SNŮ!

Ještě jednou přečíst... Znovu. A ještě...
A pak mohu jít v klidu spát!
Vím, že mám pravdu.

Času dost!

text 422 slov - 29:58 minut Číst celý článek

Sám sobě andělem i soudcem

Když jsem psala o tom, že se máme ve svém životě zastavit a najít tu chvilku, ve které se znovu najdeme, aniž bychom jezdili až na druhý konec světa, došlo mi, že to tak trochu souvisí ještě s jednou věcí...


Často hledáme odpovědi někde venku. Dělám to taky. Moje perfekcionistická duše má neustále dojem, že neví dost. Je to dobře - na jednu stranu - protože mne to nutí učit se stále dál, nezůstat spokojená s tím, co už umím a znám, ale hledat ty nové způsoby, jak to umět líp. Nicméně ta hranice mezi honbou po informacích a vědění a přirozeném zlepšování se je neuvěřitelně tenká. A jak je známo, každá mince má DVĚ STRANY. I tahle! Naše touha učit se má i tu temnou stránku - nedíváme se do sebe na to, co už umíme.

Častokrát jsem se přistihla, jak zaníceně dokážu sama sebe stáhnout na dno nedostačivosti. Dokonale se zbičovat vším, co neumím, nemám a nevím jak toho dosáhnout. Najednou jsou moje talenty něčím, co umí každý, a během chvilky bych dokázala vyjmenovat stovky lidí, kteří by to zvládli líp. Pak už jsem jen krůček od myšlenky, že NEUMÍM VŮBEC NIC... a tím se potopím totálně. Cítím se pak neuvěřitelně nemožně, zbytečně a nahraditelně. Pffffff (totálně zdrcená)

V takových chvílích se postupně učím dělat opak. Ne vždy to funguje dle očekávání a ne vždy je mi hned do smíchu, ale je to skutečně jediná cesta. Do sedla se dostávám tím, že si řeknu, co krásně vysvětlil v jednom videu Andy Winson: "Jediná osoba, se kterou se máte skutečně poměřovat, jste vy sami!"

Seberu poslední kapku energie a podívám se, jaká jsem byla před měsícem, rokem nebo možná i více lety, a porovnám ten pokrok. A tohle většinou funguje! Záleží totiž jen na tom, jak vnímám své pokroky - to JAK je opět MOJE VOLBA. Protože jak se říká: "Kdo chce psa bít, vždy najde si hůl."

Takže i tím, co vám může pomoci, se můžete dokonale zpráskat a dostat se ještě níž...
Já tedy většinou zjistím, že v té dané věci jsem se vždy (byť jen trochu) zlepšila. Tudíž v moment, kdy se začnu dívat na sebe a své pokroky a hodnotím je s mým starším já a jeho pokroky, je těžké dál věřit tomu, jak hrozně jsem VE VŠEM nemožná. Není to totiž pravda.
A pokud je pravda někde jinde, proč být na dně?

Sláva pragmatismu!


text 405 slov - 32:29 minut
Číst celý článek

Skutečné cesty podnikáme v naší duši

Z vyprávění a postřehů lidí, kteří hodně cestují do různých exotických zemí, a k tomu stejnému (samozřejmě s tím nejlepším úmyslem) nabádají druhé, protože při tom vždy zažijí velké okamžiky sebepoznání a osobního růstu, jsem snadno spadla do dojmu, že abych se významně osobnostně posunula, budu muset postoupit též nějakou dalekou cestu.


Uuuf. Mám-li být upřímná, kromě nedostatku financí se nakonec před tuto "výmluvu" dostala "pravda" - do tramtárie mě teď cestovat NELÁKÁ.

Ano, věřím, že je krásné zažít něco, co nezažijete nikde jinde, protože tak to je, každé místo má to své unikátní kouzlo a může vám nabídnout něco, co jinde nedostanete. Nicméně v moment, kdy jsem si uvědomila, že nemusím následovat dlouhé cesty, abych objevila sebe sama, mne zaplavilo určité uvolnění. Paradoxní je, že mi to přišlo při čtení článku, který vznikl právě po takové cestě...

Došlo mi, že velké věci se opravdu mohou dít i doma, pokud jim dáme prostor. Problém nás lidí spočívá ovšem v tom, čemu někteří říkají "automat". Už jsme tak zvyklí dělat vše automaticky, bez plného vědomí a soustředěné pozornosti, máme tak silně vyvinuté obranné mechanismy na všemožné ruchy, že už neslyšíme ani svůj vnitřní hlas.
Jsme tak semletí a zakořenění v každodenní rutině, že musíme vycestovat na druhý konec světa, abychom viděli sami sebe jinak a přestali se točit v kruhu!

Opravdu??? Jakmile je něco takhle "bláznivě" podmíněno, začínám pochybovat. Nějak mi nedá spát, když mám dojem, že je něco pro vyvolené. Necítím se jako někdo, kdo by neměl dostat všechno, po čem touží. Jooo, občas na tenhle špek skočím a chvíli trvá, než si uvědomím, kdo je tvůrce mého života, ale o to víc pak vnímám důmyslnost Matrixu a musím říct, že je to mazec...

Ale vraťme se k tomu, jak i v běžném životě zažít posuny. Pro mne je to dát si prostor a vnímat to, co se děje. Je to určitá forma vědomého zastavení. Nemusíte při tom ale meditovat nebo provádět nic šíleného. Musí vám to dávat smysl a musíte být skutečně přítomní tělem, duší i duchem...

Asi si říkáte NIC NOVÉHO POD SLUNCEM. Však to nic nového pod sluncem není, ale kdybych se teď kohokoliv z vás zeptala, kdy naposledy jste prožili třeba jen víkend bez počítače, v přírodě, nad knihou, setkáním s lidmi a byli vědomě naplno přítomni, vím, že bych i já musela hodně přemýšlet, kdy naposledy se to stalo!

Takže buď můžete dál bloudit v každodni, nebo si myslet, že pro velkou změnu musíte vycestovat na druhou polokouli... anebo jednoduše začnete vědomě vytvářet plnohodnotné okamžiky!


P.S.: A doporučuji si o tom psát, protože častokrát to v tu chvíli nevidíme, ale třeba po měsíci si můžeme ten posun uvědomit. A to člověka maximálně zahřeje...

text 448 slov - 28:10
Číst celý článek

Zakopaný pes mého WOL (ne)focení

Dneska jsem přesně podle plánu dělala něco pro sebe. Něco, co jsem měla udělat už dávno. Vybírala, třídila a připravovala jsem fotky. Fotky do WOL. A když jsem se pustila do dalšího týdne, který byl můj narozeninový (ano, jsem vodnář, takže tušíte dobře, že se jednalo o lednový týden!), uvědomila jsem si, proč moje aspirace na YOL (Year of life) v druhé třetině krachla.


Ano, mohu to svádět na špatně nastavený mobil od dětí, kdy jsem fotila snímky menší, než je povoleno nahrávat. Ano, mohla jsem začít znovu, nebo prostě jen pokračovat a trochu to přikrášlit, jakože to YOL je, i když by nebyl. Dokonce jsem byla značně silně odhodlána začít na tvrdo - úplně od znovu...

Ale na celé té věci mne zarazilo, jak překvapivě statečně jsem to nesla. Zamrzelo mne to, ale to bylo celé. Možná to chtělo proniknout o slupku blíž k srdíčku, ale nebylo proč. Tak vlastně ani nebylo divu, že jsem ten další týden už nedokončila a tím se stal posledním týdnem ten před tím zmrveným...

Jsou to už dva měsíce. Skoro dva.
Jenže co jsem nafotila, to jsem nafotila. Chci, aby to bylo vidět. Chci, aby za mnou něco zůstávalo, něco mýho. Chci tvořit! A tady už před časem přišlo první uvědomění. Najednou jsem zapochybovala, proč jsem WOL dělala. To skutečné PROČ. A přistihla jsme se, že nevím, zda to bylo opravdu pro mne, nebo pro někoho, od koho by přišlo uznání... Jenže uznání za co?

To ZA CO bylo nejdůležitější!
Protože ono by možná nějaké to uznání za práci přišlo (třeba právě YOL), jenže co uznávat, když ta práce není nikde vidět?

To, že jsem neměla sílu začít (vlastně přesnější by bylo označení pokračovat), zapříčinil právě nedostatek motivace a času, který jsem přehlížela. A který byl tím nejpodstatnějším článkem. Celou dobu jsem si myslela, že to nějak dodělám. Někdy... Jenže za prvním týdnem přišel další a já byla ráda, že jsem stáhla fotky do správné složky. A najednou jsem zakládala další. A pak další.... A do těch starých už se nikdo nedíval. Netřídil. Nepřebíral. Nepublikoval. A hlavně NEOCENIL.

A tak následně nepřišla ta RADOST, se kterou jsem začínala.
Z původní radosti se stala rutina. Další otravný úkol. Úkol, který ale rozhodně nevzdám...
Vzdala.

A dnes, když jsem dělala to, co by mne udrželo nad hladinou, mi to celé došlo...

Miluju focení.
Miluju fotografii.
Miluju její prohlížení i vytváření. Dokázala bych trávit hodiny, hodiny času prohlížením fotek. Jsem ráda, že jsem si na tuhle svou lásku zase vzpomněla. Jsem ráda, že neumřela. A stačilo tak málo...

P.S.: A psaní je taky stále živé...

* 429 slov - 28 minut
Číst celý článek

(NE)vzdat svůj sen

Proč tak málo lidí dosáhne svého vysněného cíle?
Vždyť přece údajně máme všichni stejnou šanci uspět?


Všichni překonáváme překážky, všichni se musíme přizpůsobit, všichni musíme znovu sebrat sílu a nenechat se nikdy ničím a nikým odradit...

Odvedla jsem B do školky a cestou se zabývala svou prací - svou vysněnou prací. Říkám si "Proč tak málo lidí jde do toho úžasného rizika a neplní si povolání svých snů?" Proč prostě nejdou za svým snem a raději jsou zaměstnanci a spokojí se s tím, co je. Jasně, ne všichni mají bláznivé sny, ale bavím se o těch, kteří je mají a nezapomínají na ně. Alespoň nějakou tu chvíli.

Pak možná přijde okamžik, kdy dostanou příležitost a mohou si své sny začít plnit.
Ale proč to pak vzdají? Proč když už naskočili do toho luxusního vlaku, chtějí z něj zas vyskakovat?
Může za to asi směs pochyb, strachu a podceňování.
OK, tohle všechno se dá zvládnout. Na tohle existuje spousta technik a cvičení a celkově to je řešitelné. A pak mne to napadlo. To, co dává punc neřešitelnosti, je bohužel aktivum nejpřísnější, které přestože "nejspravedlivější", na některé doléhá silněji než na jiné.

Je to ČAS.

• Čas je to, proč vzdáváme svý sny.
• Čas je to, na čem krachujeme.
• Čas je to, co způsobuje tolik stresu, že se jen těžko odolává.

Dojít ke svýmu snu totiž vyžaduje čas. Moře času. Je to dlouhá cesta.
A já nemám nic proti dlouhým cestám, miluju cestování. Vlakem první třídou se nejezdí každý den {mrknutí}. Ale během té cesty, bohužel, možná snad nějakým nejapným nedopatřením, nepřestává naše tělo chtít jíst, potřebuje dokonce někde spát a něco si obléci. To stejné tělo je navázáno na unikátní číslo a díky tomu musí platit různá pojištění a daně. Některé výdaje se jaksi nedají obejít...

No schválně, zkuste si zajít na úřad s tím, že si zrovna plníte sen, tak ať vám pár let s placením počká. Dojděte si na městskou část, že jim teď pár let asi nebude moct platit nájem, protože si plníte svůj sen a to vyžaduje čas. A oni přece asi ví, jak to na začátcích takových snů vypadá.
Jooo, zlatý voči. Ušetřete si cestu a nikam nechoďte - oni vážně nepočkaj.
Nikoho nezajímá, co vy právě děláte. Ani vaše tělo ne.
Musíte nakupovat jídlo, musíte platit nájem, občas koupit nějaký ty kalhoty nebo boty. A taky musíte platit do systému. Tak to prostě je. A pokud jste rodiče, tak se ještě musíte postarat o další krk či dva. Ty totiž počkají ještě míň než úřad.
Potřebujete jen trochu času, než...

Jenže vy ten čas ve skutečnosti nemáte...

Je to o síle?
O síle člověka a velikosti jeho snu?
Možná, ale jak dlouho se dá odolávat stresu?
Jak dlouho lze žít na dluh?

text: 459 slov, psáno 31 minut
Číst celý článek

Mám doma judistu

Budoucího!
V pátek jsem při čekání na prvorozeného trochu nakoukla na stolek s nabídkou kurzů. Hned na vrchu se skvěl nábor do juda. Hmmm, proč by ne. Nějaký ten bojový sport jsem pro něj tak jako tak chtěla, rozhodnutí ale zatím nepadlo.
Navíc jsem si v přehledu nabízených kroužků nevšimla žádné bojové aktivity a tak jsem to nechala být. Stejně na to nejsou prachy, takže žádnej stres.

Tomuhle ale odolat nešlo. Zkusíme to. A tak jsem se hned cestou ze školy vyptala, zda by se chtěl podívat a zkusit zápasení a taaaak ;-) Prd vím, co přesně judo je, ale prostě přijdem na ukázkovou lekci a prvorozený se rozhodne.
Je to zcela v jeho režii.

Ráno ve škole řešíme notýsek. Prý tam něco chybí. Prvorozený mi klade na srdce ať počkám, než si odnese batoh a předá ho paní učitelce ke kontrole, a že teprve pak se patřičně rozloučíme. OK, počkám si {mrknutí} Díky tomu si vyslechnu rozhovor jeho spolužačky: "A odpoledne jdeme na to judo, jo..." loučí se sní maminka...

Ajooooooooo, J-U-D-O!
To přece chceme taky vyzkoušet! To už je dneska? Tý jo, to to uteklo {mrknutí}
Víkend plný akce a ženské energie mne zcela vytrhl z nějakých plánů tak vzdálených jako je hned následující pondělí. 48 hodin na udržení jedné malé nezapsané myšlenky je prostě příliš! Co s tím? Kam se zapsat, co udělat, komu to říct, kdo ho odvede?
Aha, takže když nejsme nikde zapsaní, nemáme přihlášku, prvorozený vlastně na kurzu neexistuje a tak ho nikdo nikam neodvede. Dobrá, přijdu a vošéfuju to sama. Stejně se tam máme jako rodičové přijít kouknout.

Přestože jsem si plánovala trochu jiné odpoledne, musíme tam jít. Cítím se unaveně, trochu si cestou domů hubuju, že to zas všechno bude jinak, a že akorát nebudu stíhat. Pak si ale dopoledne čtu ty posty z víkendové akce a taju. Všechny jsme tak nějak mimo a máme si radši dát pauzu na vstřebání. No OK, nebudu se tedy trápit, dám se do plážovýho režimu, co stihnu to stihnu a odpoledne dáme judo. Jak jinak.

Kladu si na srdce přijít včas. A přicházím akorát, abychom se přesunuli do tělocvičny. Trenéři jsou sympaťáci a jeden z nich je mistr Evropy. Týýýý jojo, zírám.
Hodina probíhá plynule. Prvorozený mne překvapuje. Pozitivně samozřejmě. Rozcvička. První japonský výrazy, pozdrav, ukázka základních chvatů a pak trochu akce pro budoucí aktéry. Kotouly koulí levou zadní. U těch dozadu ale pochybuji - zcela zbytečně. Jako jeden z mála je zvládá úplně s přehledem, tak nějak s prstem v nose. Cítím se hrdě! Vážně.
Vidím jak se mu tam líbí a mne taky. Kdyby to šlo, chodila bych s ním. Bohužel, tuhle šanci jsem krapet - o pár let - propásla {smích}

Ptám se a vím, že ani nemusím. Takže chodíš na JUDO? Jooooo. Pořeším přihlášku, kterou doma zmáknu i on-line. Cena je trochu nad limit, ale nějak to dáme. Jako by mi četl myšlenky, cestou ke dveřím se mne ptá: "A máme na to penízky? Kolik to stojí?" "Tak akorát!" odpovídám "Penízky neřeš, od pondělka chodíš na judo, jo?"
Je jednoduše dětsky šťastný. Neřeší. Dokonce chvíli zkouší, že by chodil i v pátek, který si tolik vydupával, aby směl chodit po obědě. Zklidňuji ho ať nespěchá, že přidat se dá vždycky. Nejdřív pondělí, a co se naučí můžeme spolu cvičit i doma.
Joooooo...

Cestou domů nadšeně povídáme, co jsme v uplynulé hodině zažili. Nevím kdo z nás dvou je nadšen víc. Tak nějak oba stejně, ale každý trochu jinak.
V hlavě trochu hledám z čeho zaplatím, kde na to vzít... "Ale ty kotouly ti šly skvěle! Všiml sis, žes byl jeden z mála, kterému to tak šlo?"
"Noooo a to jsem ještě mohl udělat jen DVA... nebylo tam místo, jak se tam váleli ti kluci!"
Chodíme na JUDO. Líbí se mu to. Víc teď neřeš!

Cestou pro druhorozenou je otázka "kde vzít na judo" vyřešena během pár vteřin a úplně sama. Wow, je mi to totiž naprosto jasný. Jeho rozzářený obličej a touha v očích mne nutí splnit mu jeho přání. Jeho obavu "A kolik to stojí?" jsem rozbila hned při odchodu, kdy jsem ještě vůbec nevěděla nic o tom, KDE na to vezmu, když jsem se slyšela jak odpovídám: "To neřeš..."
Chci aby tam chodil a přestože mám na účtě poslední pětistovku, bude tam chodit! Protože na to mám. Jasně, že jo! Mám ty peníze, co si z každýho příjmu odkládám na SVÝ kurzy. Je tam akorát na JUDO.
Obětuju je.
S láskou.
A vůbec to jako oběť necítím. Neukrádám si vůbec NIC.
Přeju si jediný - aby on dělal to, co se mu teď líbí. Tak jsem to přece vždycky chtěla. To je ten pocit, po kterým každý toužíme. Ke kterýmu směřujeme. Chceme dělat to, kde cítíme nadšení, kde nás to baví a zajímá.
A teď ho zaujalo JUDO...
Supr.

Fíha. Něco se ve mne změnilo...

text: 809 slov, psáno 45 minut Číst celý článek

Zůstat v bodě jedna

jako by snad bylo nutné vydávat se za každou cenu na cestu.

Jako by bylo nutné věci řešit.
Jako by bylo špatné nechat věci být tak jak jsou a jen si je prostě a jednoduše užívat. Jen se tetelit v tom stavu jaký je. Jen ho nechat, aby se rozvinul a prorostl člověkem skrz naskrz a nechtít víc. Nic víc než má. Nesnažit se za každou cenu jít dál.
Kam vlastně? Co znamená jít dál? A proč? Je k tomu důvod? Skutečný důvod, nebo je to jen dojem, že už by to tak mělo být. Že už to je dlouho "nějak", bez ohledu na to, zda je tak člověku dobře nebo ne!

Jsem posedlá akcí. Posedlá dojmem, že vše - chca nechca - je potřeba nějak aktivně posouvat, hýbat tím a směřovat dál. Zkrátka přejít z kroku jedna do kroku dvě. A dokonce neváhat a v mysli se zabývat krokem 3. Ten už má pramálo společného s tím, co se děje teď...

Častokrát chceme s věcmi hýbat v moment, kdy není potřeba. To, že řešíme zda máme, nebo dokonce můžeme, jen ukazuje na to, že se chceme posunout dál jen na základě nějakýho musu. Nějaké potřeby to udělat, protože si prostě myslíme, že by se to už mělo.
Protože jsme si to řekli? Protože máme ten dojem, že ... dosaďte si cokoliv, ale je to nesmysl. Cokoliv tam dosadíte, věřte, že to bude ten důvod vašeho skutečného trápení. Ne tahle situace, která je a pohlcuje vás.

Je na tom něco špatnýho - jen být a nechat věci na sebe působit? Být rád, že fungujou tak jak jsou a nemít potřebu je za každou cenu posunout dál. Co když to vůbec není o nějakém posouvání? Co když je to dokonalé právě tím, že v tom jen jsme a můžeme v tom být dle libosti?

Nedělat věci, které necítíme, že by tak měly být. Když víme, nemusíme bádat. Věci by se samy posunuly dál. Řešíme každou fázi, protože nevíme a v té bláznivé změti dojmů, pocitů, a hlavně myšlenek, máme potřebu s tím "něco" udělat.
Tak s tím jednoduše nedělejte nic. VŮBEC NIC!

Nechte věci "jen být". Všechno nutně nevyžaduje aktivitu! A pokud ano, musí to být vždy jen taková, který posouvá věci dál?
Řešení nic nedělat nevnímáme jako příliš přitažlivé. Proč?

Co když je bod jedna tak akorát. Minimálně nějaký ten den nebo třeba i měsíc.
Co když tenhle bod je to nejvíc a snahou se posunout jen ničíme to, co nám bylo dáno, co můžeme získat, abychom pak po čase pro to ronili slzy.

Nechat věci plout. Nechat věci být v tu pravou chvíli.
Nechtít odpovědi. Všechno nemusí mít odpověď, kterou očekáváme.
Někdy je odpovědí jen to naše bytí - zcela a plně v té které chvíli.
Nic víc.

Pokud to ničemu a nikomu nevadí, proč jít dál?

text: 472 slov, psáno 42 minut
Číst celý článek